čtvrtek 17. října 2013

RIP ApoForum

Představte si, že existuje nějaké místo, které máte rádi a kam se vracíte každý den. Jsou tam skvělí lidi, se kterýma si máte pokaždé co říct a se kterýma vás třeba spojuje nějaký společný zájem. Cítíte se tam skvěle. Máte jistotu, že někam patříte.
No a teď si představte, že tam jednoho dne přijdete a to místo není. Zmizelo z povrchu zemského. Divné? V běžné realitě asi jo, v té internetové ne. To jsem tak dneska přišla na ApoForum a ono nebylo. Je fuč. Někdo v Sony si prostě vymyslel, že fórum je zbytečné, tak ho zrušil. To, že se na něm vytvořila komunita naprosto skvělých lidí, kteří tam chodili a komunikovali každý den, vůbec nikoho nezajímá. Prostě párkrát klikli a poslali do kytek spoustu našich společně strávených let.
Jasně, spousta z nás je na Facebooku, takže aspoň s některýma lidma mám pořád kontakt. Ale nejsou to všichni a není to naše fórum. Facebook nemá takové možnosti, na jaké jsme z fóra zvyklí.
Zajímalo by mě, co na to říkají kluci z Apocalyptiky. Ví už o tom vůbec? Můžou proti tomu něco udělat? Asi spíš ne. Věřím, že kdyby to bylo na nich, tak tohle nedopustí. Být upsaný velkému labelu nemusí být pokaždé výhra.
Jo, vím, že tohle asi moc lidí nezajímá, ale potřebuju to ze sebe někde vyventilovat. Přesně k takovýmhle účelům jsem mívala fórum. Jenže fórum není, na FB se mi to psát nechce, tak musím sem.

RIP ApoForum

středa 16. října 2013

Chleba se solí

To, že různé skutečnosti můžou mít v různých kulturách jiné významy, asi nikoho nepřekvapí. Mě dneska v estonštině zaujal "soolaleib." Doslovný překlad je "chleba se solí" a doopravdy to může znamenat to, co si každý představí pod chlebem a solí. Soolaleib má ale ještě jeden význam. U nás bysme tomu asi řekli kolaudačka, čili nějaká uvítací party v novém bydlení. A jakou má spojitost chleba s večírkem? Přesně opačnou, než je tomu u nás. V Estonsku se chleba a sůl nosí jako dárek na kolaudaci, chleba je údajně dokonce upravený do podoby ježka - jsou v něm zastrkané zápalky.
Naproti tomu v české kultuře se chlebem a solí hostí návštěva. Nevím, nakolik se tenhle zvyk ještě někde dodržuje, řekla bych, že tak maximálně na nějakých folklórních slavnostech, ale u nás doma jsme si ho taky jednou vyzkoušeli. Přijela k nám totiž část rodiny, která bydlí na druhé straně republiky, takže se nevídáme moc často, a když jsme vymýšleli nějakou ptákovinu, abysme se po dlouhé době pobavili, napadlo nás uvítat je chlebem a solí. A musím nás pochválit, účel to splnilo - všichni jsme se pěkně spolu zachechtali.

pátek 27. září 2013

Mika Waltari: Bosá královna

Tak se konečně dostávám k tomu hlavnímu tématu, o kterém bych chtěla psát tenhle blog - věci týkající se Finska a Estonska. Dneska to bude něco ze čtenářského deníku.

Mika Waltari: Bosá královna
Vydalo: nakladatelství Hejkal, Havlíčkův Brod, 2008
Překlad: Vladimír Piskoř
Originál: Kaarina Maununtytär; nakladatelství WSOY, Helsinki, 1942

Hned na začátek musím přiznat, že Mika Waltari nepatří mezi moje oblíbené spisovatele. Až doteď jsem od něho nečetla nic, co by mě nějak extra zaujalo. Egypťana Sinuheta jsem nedočetla, i když vlastně nechápu, proč mě tak nebavil. Hodně lidí mi ho doporučovalo už dávno předtím, než jsem se začala zajímat o Finsko (takže hodně dávno) a navíc podle popisu to zní jako něco, co by mohl být můj šálek kávy - jenže nebyl. Až budu mít míň věcí na čtení, zkusím mu dát druhou šanci. Plavovláska na mě působila příšerně depresivně a doteď jsem nepochopila, proč jsou z ní všichni tak nadšení. I jí možná dám druhou šanci, ale rozhodně to nebude v případě, že budu mít okolo sebe jakýkoliv důvod pro blbou náladu, i kdyby to mělo být jenom pošmourné pozdně podzimní počasí. V Cestě do Istanbulu byl zajímavý popis poválečné Evropy, ale jinak to byla hodně nudná knížka. Pak jsem od Waltariho četla ještě pár dalších kratších próz, ale ty mi splývají dohromady, takže už si nejsem jistá, co všecko to vlastně bylo.
Sáhnout po další Waltariho knize jsem vůbec neměla v plánu, ale náhoda zapracovala a když jsem si od Anežky půjčovala Sedm bratří od Alexise Kiviho, dostala jsem k tomu navíc i Waltariho Bosou královnu. Chytila mě už od první stránky, a to se u mě nestává moc často. Potěšilo mě, že jsem prakticky hned poznala, o kom je řeč - 16. století ve Švédsku, čili vláda Vasovců, je totiž jedno z mála témat z historie, o kterém si aspoň něco málo pamatuju. Díky tomu jsem taky od začátku věděla, jak to s hlavní postavou celého románu, králem Erikem XIV., skončí.
Děj knihy začíná Erikovým nástupem na trůn po smrti jeho otce Gustava Vasy a končí Erikovou smrtí. Sledujeme tedy jeho vládu, nástup duševní choroby a pak i život ve vězení, největší část příběhu ale zabírá jeho vztah s prostou dívkou Karin, dcerou biřice. To, že jeho manželka nebyla urozená, si z hodin historie vůbec nepamatuju, ale Wikipedie tvrdí, že je to pravda, a já zrovna nemám po ruce žádný jiný zdroj, kde bych si to ověřila, tak jí budu věřit. I ve všech ostatních historických detailech se příběh románu shoduje s tím, co si pamatuju a co se píše na Wiki, takže si troufnu tvrdit, že jeho historická přesnost je dost velká.
Dost velký důraz klade autor na důkladné vykreslení povah všech hlavních postav. Erik v knize celkem odpovídal tomu, jak jsem si ho představovala - ambiciózní, podezřívavý, krutý, upřednostňující své zájmy, které ovšem vydává za zájmy státu, před zájmy ostatních. Jako úplně jiný člověk ale působí ve chvílích, kdy je s Karin. Naproti tomu Jana a Kateřinu jsem považovala za docela sympatické osobnosti, takže mě jejich obraz v knize - Jan jako nerozhodný slaboch a tvrdohlavá, ambiciózní Kateřina - hodně překvapil. Poměrně dost prostoru dostal i králův tajemník Jöran Persson, vykreslený jako kruťas podněcující v králi ty horší stránky "pro dobro státu," ale trošku uměle na mě potom působila jeho proměna poté, co vyšel z vězení - i když to vlastně nemuselo být odtržené od reality, vězení dokáže udělat s lidskou povahou zajímavé kousky.
Ze všech postav nejvíc mě zaujala Karin. Potěšilo mě, že z ní Waltari neudělal superhrdinku bez záporných vlastností, která by svojí laskavou povahou nakazila Erika a udělala z něho lidumila. Místo toho sledujeme napřed stydlivou zamilovanou holčičku, která vyroste v laskavou a velmi silnou ženu. Erika miluje a udělala by pro něj naprosto cokoliv, ani v nejmenším se ale neplete do jeho vladařských záležitostí, což je pro prostý lid škoda, ale pro román ani ne, protože takhle aspoň nepůsobí jako světice. Překážky, které se na ni valí, jí pak dávají vlastně jenom dvě možnosti - buď se z toho všeho zhroutí, nebo se zatvrdí a přenese se přes to všechno. Karin si sympaticky volí druhou možnost a nemá to vůbec lehké, napřed kvůli tomu, že musí čelit nenávisti snad všech Švédů, šlechticů i prostých lidí, kteří v ní vidí jen královu konkubínu a čarodějnici. To je ale pořád nic proti dalším ranám osudu, které na ni dopadnou - uvěznění Erika, odloučení od dětí, pak i od samotného Erika a nakonec jeho smrt. Nic z toho ji ale nezlomí, takže Karin z toho vychází jako obdivuhodná, ale přesto pořád docela reálná postava.
Kdybych měla Bosou královnu zařadit žánrově, označila bych ji za historický román s výraznou romantickou linkou. Není to ale vyloženě červená knihovna, takže bych tuhle knížku doporučila především zájemcům o historickou četbu. Řekla bych, že historické reálie vykresluje dostatečně věrně a navíc poutavě, a vlastně celkově jde o napínavý a čtivý román. To, že nekončí zrovna optimisticky, nemůžu vyčítat Waltarimu, ale spíš samotnému Erikovi a Janovi...

úterý 27. srpna 2013

Od dřevoprostorové rezonance k indexu rýžovitosti II.

V minulém článku jsem zapomněla vysvětlit ten divný název. Kde jsem na to přišla?
K táborovému programu patří kromě japonštiny, workshopů a her taky přednášky. Spousta přednášek - každý den aspoň jedna. Většinu měla na starosti Denisa, jednou ji zastoupila taky Helena. Ale většinou nám nebylo dopřáno vychutnat si přednášku od začátku do konce vcelku, protože do nich vstupovali dva šílení vědci, jejichž jména si nepamatuju, ale byli nápadně podobní Vaškovi a Křečkovi. A tihle vědci vždycky potřebovali naprosto neodkladně změřit jakési podivné veličiny ještě podivnějšími měřidly a na výsledcích dokazovali, že se nám v Dolním Dvoře záhadně zrychlil čas, takže za dva dny proběhne celé roční období. Výchylky v hodnotách indexu rýžovitosti zase znamenaly, že je čas vyrobit suši. Měřidla měla jednu společnou vlastnost - rozhodně se jima nedalo nic změřit, ale zato se s nima daly provádět jiné věci. Třeba škrtit Denisu. :)
Jak už jsem napsala včera, naprostá většina účastníků jsou úžasně kreativní lidi. Celý tábor se proto něco tvoří. Když není zrovna nic důležitějšího na práci, probíhají výtvarné workshopy, kde se vyrábí například origami, dřevořezy ukijoe, kloboučky a japonské sešity. Právě takový sešit jsem se letos odhodlala vytvořit a dokonce se mi to povedlo. Jenom ve fázi zahrnující použití kladiva a hřebíku jsem poprosila o asistenci Faru, která vypadala, že ji to ohromně baví. Tím byly moje výtvarné schopnosti naprosto vyčerpané, takže další workshop jsem se radši rozhodla opatřit hudebním doprovodem. To mi jde o dost líp.
Kreativita se dala uplatnit i jinde než ve výtvarné oblasti. Cestou do a z Vrchlabí jsme mohli skládat básně haiku a renga, po celý tábor přispívat do časopisu a v druhé půlce tábora jsme dostali za úkol ve třech skupinách vymyslet divadelní představení. Mrzí mě, že jsem ty dvě skupiny, které hrály před náma, pořádně neviděla, protože jsme se připravovali na náš vlastní výstup, ale na druhou stranu - to nejlepší nakonec! :) Naší skupině se podařilo nejlíp trefit do vkusu publika, které tvořili převážně malí špunti v doprovodu rodičů nebo táborových vedoucích (ale to jsme dopředu nevěděli), protože to byla taková ptákovina, že se bavili snad všichni včetně nás účinkujících. My jsme se teda bavili po celou dobu přípravy, od začátku vymýšlení scénáře po pokusy o nazkoušení, které se stejně moc nepovedly, takže jsme pak jeli na punk. Moje role - božstvo Kaštanu - mi naprosto sedla. Objevila jsem se tam jenom na začátku a na konci, nemluvila jsem a nebylo mi vidět do obličeje, protože jsem na něm měla masku, skrz kterou jsem sice skoro neviděla, ale to ani nebylo moc potřeba. 
Divadlo nebylo jedinou akcí, na kterou byly potřeba kostýmy. Hned ze začátku tábora jsme absolvovali procházku do dědiny, na kterou jsme se mohli, ale nemuseli, obléct... jakkoliv. Cosplay, lolita, ale klidně i úplně normálně. Hlavní bylo, abysme se v tom dobře cítili. Zajímalo by mě, co si asi museli myslet náhodní kolemjdoucí při pohledu na pětatřicet exotů...
Na táboře byl samozřejmě prostor i pro klidnější aktivity, určené hlavně k zamýšlení se. Ty se občas týkaly japonských svátků (například vypouštění dušiček - skořápek se svíčkou o Obonu), a patří sem taky noční procházka, nebo jak to nazvat (s bojovkou nebo stezkou odvahy to nemá nic společného). Na území tábora bylo rozmístěných pět stanovišť se svíčkama a básněma, které se vztahovaly k ročnímu koloběhu. Naším úkolem bylo jenom je projít a přečíst si je, mohli jsme u toho strávit tolik času, kolik jsme chtěli, pozorovat oblohu, na které sem tam vykoukla hvězda... Na konci jsme potom sepsali naše myšlenky, pocity, nebo třeba básně, které nás u toho napadly. Tohle je přesně ten typ nočních akcí, který mě nejvíc baví. Žádné lekání, honění nebo něco takového. Jenom noc a já.

Od dřevoprostorové rezonance k indexu rýžovitosti I.

Takže tábor.

Letní japanologický tábor se letos konal už pošesté, s mojí účastí počtvrté. Jak jsem se k tomu dostala? To se mě tak Denisa kdysi zeptala, jestli s nima nechci jet na tábor, a já, nemaje nic lepšího v plánu na prázdniny, jsem kývla. O Japonsku a japonštině jsem věděla prd. Ale postupem času se ukázalo, že to bylo jedno z nejdůležitějších rozhodnutí, které jsem v posledních letech udělala. Může to znít přehnaně, ale je to tak.
Co mě tam tak táhne? Lidi, lidi a lidi. Originální, kreativní, inteligentní, tolerantní, šílení lidi. Jakožto správného introverta ze mě velké skupiny lidí energii spíš vysávají, ale tady je to naopak. Zatímco v běžném provozu se těším na každou chvilku, kterou můžu strávit sama, na táboře nemám problém dobrovolně trávit celé dny až do pozdních hodin mezi ostatníma.
Jedním z hlavních témat letošního tábora bylo poznávání sebe sama prostřednictvím japonské kultury. Ono se to vlastně táhne jako červená nit všemi tábory, aspoň mi to tak přijde. Mně, jakožto člověku lehce ovlivnitelnému, ne moc sebevědomému a poměrně asociálnímu, pomáhají ujasnit si, co chci, co mě baví a nebaví, zajímá a nezajímá, kdo vlastně jsem. Jde to líp než v normálním prostředí, protože se tady vyskytuje na první pohled lehce nesourodá parta lidí, kteří mají kromě stejných zájmů i pár společných vlastností a jednou z nich je tolerance. Každý z nás je svým způsobem divný a o to lehčí pro nás je akceptovat divnost i u ostatních lidí. Díky tomu, že jsem se dostala do téhle společnosti, je pro mě lehčí nepodléhat stádovitosti a nenechat se omezovat myšlenkama na to, "co by tomu řekli ostatní." 

Kdybych nejezdila na tyhle tábory, nešla bych studovat finštinu.

Dost bylo vznešených myšlenek, vrhněme se na popis. Co se na japanologických táborech dělá a co tam dělám já?
Letos jsem spolu s Yochigo jela jako "něco jako vedoucí." Původně jsem myslela, že budu vedoucí bez uvozovek, ale nějak to zase nevyšlo. Moje úkoly se postupem času měnily: napřed jsem měla zato, že jedu jako táborový bard a holka pro všechno. Pár týdnů před táborem jsem k tomu dostala za úkol učit hiraganu a katakanu. No dobře, to ještě zvládnu, řekla jsem si. Těsně před začátkem tábora jsem se ale dozvěděla, že budu učit i začátečnickou gramatiku. Whaaat? To nebylo v plánu! A proč já, když tři čtvrtiny osazenstva umí japonsky líp než já??? Za normálních okolností jsem přesvědčená, že by učitel měl mít před svými studenty náskok větší než jenom pár kapitol. Já z japonštiny jakž takž ovládám právě a jenom to, co jsem měla za úkol předat táborníkům, takže jsem z toho nebyla úplně nadšená, ale nezbylo mi nic jiného, než to zvládnout, tak jsem to teda zvládla.
Zvládla jsem i jiné věci. Například dovést půlku tábora, které se nechtělo jet z výletu autobusem, z Vrchlabí zpátky na penzion a neztratit se u toho. (Dobře, oni se odvedli sami, já jsem zakročila jenom jednou, když mi chtěli uhnout z modré trasy.) A musím je ještě jednou pochválit - měli jsme sraz přesně v 15.30, a když jsem se na to místo spolu s pár dalšíma lidma dostala někdy v 15.24, všichni ostatní už byli připravení a čekali jenom na velitele, čili mě. No uznejte, to se tak často nestává!
Mým dalším letošním úkolem bylo starat se o hudbu. Tož jsem se teda starala. Skoro každý večer, místo toho, abych se izolovala na pokoji, jsem týrala kytaru ve společenské místnosti a většinou se okolo mě vytvořil větší nebo menší shluk lidí, kteří se tvářili, že se jim to líbí a dokonce se ke mně i přidávali (když jsem se teda zrovna nerozhodla hrát písničky, které nikdo z nich nemohl znát). Doufám, že to nikoho neotravovalo - a jestli jo, tak mi to klidně příště řekněte!
Při hraní jsem si uvědomila taky to, že s většinou táborů mám spojené určité písničky. Freedomácké tábory reprezentují Zrození hvězd, Zachraňte koně, Abeceda, případně ještě Kytka a Kometa, čili písničky, které se jsem se naučila u táboráků na Vlčáku. Ze skautského tábora si pamatuju hlavně Carpe diem, na kterou jsem bůhví proč zapomněla při výrobě zpěvníku, ale naštěstí ji zvládám zahrát i zpaměti. A se Smraďavkou mám spojené písničky, které jsme zpívali s Andym při hodinách angličtiny. Na prvním místě mám Man on the Moon, nejsem si úplně jistá, proč zrovna tuhle, ale při vzpomínání na Smraďavku a mého nejoblíbenějšího vedoucího Andyho se mi vždycky vybaví jako první (a ne, není to proto, že se v ní zpívá o Andym). Další na seznamu jsou třeba Runaway Train, Wonderwall a Killing Me Softly. Ostatní písničky z hodin angličtiny jsem do svého zpěvníku nezařadila, protože je dost tlustý i bez nich, ale pořád mám někde tady zpěvník vytvořený z textů nasbíraných za těch pět táborů na Smraďavce a hraju si z něho docela často.
Vzhledem k tomu, že na minulých japatáborech se zas tak moc nezpívalo, nemám k nim žádnou písničkovou asociaci a docela mě to mrzí. Ani letos se mi nepodařilo vytvořit si ji, protože jako hlavní bard jsem to byla já, kdo nejčastěji určoval, co se bude hrát, a kromě několika chvilek, kdy se kytary chopila i Denisa, nebyla ani příležitost naučit se nějakou novou písničku a vytvořit nějaký vztah mezi tou písní a táborem...
A ještě jedna věc mě napadá k tomu hraní. S tím jsem taky udělala pokrok - tím nemyslím, že bych hrála nějak líp než třeba před rokem (i když to asi taky), ale hlavně se přestávám bát hrát a zpívat před lidma. Teda aspoň před některýma - pořád nejsem zrovna ráda, když u toho mého brnkání je někdo, o kom vím, že to umí daleko líp než já, ale před nemuzikantama už se zvládám projevovat. Třeba si někdy troufnu vylézt s tím i na pódium - když už jsem si troufla vylézt s mandolínou, na kterou jsem se dva týdny před koncertem naučila přesně ty tři akordy, které jsem potřebovala do jedné písničky, tak už bych se snad mohla překonat i s tou kytarou. :)